Jak jsem poznal fotbalovou bezmoc

 Sobota 7. června, 17:00. Českou republiku zasáhla první vlna letošních veder. Lidé se vyrazili líně povalovat k vodě vstříc paprskům nebo hasit žízeň na zahrádky. Ne však náš fotbalový tým Sokola Benice, lídr tabulky, který měl odehrát předposlední zápas soutěže na půdě druhé Slavie Malešice.  Malešický tým se za poslední roky záhodně zmátořil a přejmenoval se z Rapidu na Slavia Malešice. Což o to, hrát proti jakékoliv Slavii je motivace navíc, protože Slavii nesnáším víc než současného přítele mé bývalé přítelkyně. O týmu Malešic kolovaly zvěsti, že za ně v domácích zápasech hraje ne jedenáct, ale čtrnáct hráčů. Což se mělo záhy potvrdit.

 Už před zápasem si domácí kapitán a mecenáš v jedné osobě ( říkejme mu třeba Honc) víc než přátelsky podával ruku s trojicí rozhodčích, ač ve zbytku soutěže píská zápasy jen hlavní a na stranách mávají laici. Věděli jsme, že náš nečeká férové utkání a že líně se povalovat u vody vstříc paprskům by bylo bylo jistě lépe strávené odpoledne.

 Snaha nedostat rychlý gól vzala za své ve druhé minutě, kdy jsme inkasovali jediný regulérní gól utkání. Pak už si vzal do ruky taktovku, jak by řekl Pavel Čapek, rozhodčí s pěstěným habsburským knírem a kde ztroskotávala marná snaha domácích, tak pomáhal zvuk jeho píšťalky.

 Začalo to něžně, neodmávanými ofsajdy domácích, neodpískanými útočnými fauly a 12timetrovou vzdáleností zdi od místa přestupku, ač je v pravidlech jasně vypsaných 9,15 metru. Koncentrace některých našich hráčů logicky uvadala, a tak se v ruce metr a půl vysokého rozhodčího objevovaly první žluté karty. Zatím.

 Během prvního poločasu nás rozhodčí občas pustili na polovinu domácích, takže jsme vyrovnali na 1:1 a o pár minut později jsme po rohu vstřelili hlavou branku na 1:2. Situaci sice předcházela evidentní a neodpískaná ruka domácího brankáře vyběhnuvšího mimo vápno, ale po vedoucím gólu nám to bylo jaksi egal. Jelikož domácí i za podpory rozhodčích nebyli schopni nic vymyslet, šlo se do kabin za pro nás příznivého stavu 1:2.

 O přestávce jsem si uvědomovali, že v druhém dějství nás čeká mnohem přísnějších 45 minut a že dozajista budeme čelit pokutovému kopu. Druhý poločas začal tak, jak skončil ten první.Tlakem 14ti domácích hráčů. Rozhodčí už nás však odmítal pouštět na polovinu domácích, takže se každý náš útok rovnal ofsajdu nebo útočnému faulu nebo neodpískanému faulu domácích obránců.

  Čas plynul, domácí byli nervoznější a přibývalo ostřejších zákroků, po nichž vždy následoval stejný verdikt trpaslíka s píšťalkou; trestný kop proti našemu týmu a zeď opět stála dvanáct místo předepsaných 9,15 metrů. Jenže domácí exekutoři nebyli schopni trefit cíl. Domácí slizce culíkatý kapitán a mecenáš pomalu rozhádal zbytek svého týmu, ne však rozhodčí. Po neodmávaném ofsajdu, kterému předcházel otočený aut, srovnali domácí na 2:2 a po následném nesportovním zákroku domácího Ukrajince byl překvapivě vyloučen jen náš stoper.

  Už jsem hrál mnoho takto jednostranně řízených zápasů, zvláště z Kutnohorska se před pár lety body nevozili. Ale tam nás ti sudí alespoň uměli zaříznout s noblesou. Tedy až na výjimku v Malíně před osmi lety, kdy v 15. minutě nastavení odpískal rozhodčí nesmyslnou penaltu, domácí ji neproměnili, sudímu došla trpělivost a odpískal konec zápasu. Ale rozhodčí inkriminovaného zápasu v Malešicích to provést s noblesou neuměl. Ten operoval bez narkozy a špinavým skalpelem. Tím byl odpískaný pokutový kop v 98.minutě, kdy náš brankář ve skluzu sebral ze země dlouhý pas a přiběhnuvší útočník teatrálně zakřičel a upadl.

  Po konci zápasu následovala humorná vložka jako z Menzelových filmů. Do kabin prchali téměř ruku v ruce domácí kapitán s rozhodčím, za nimi klubko našich rozezlených hráčů a funkcionářů a za nimi obří holohlavý pořadatel zvaný Drobek. Vše přestalo být humornou menzelovskou vložkou, když tento pořadatel škrtil našeho hráče v kravatě a druhý podobně inteligentní pořadatel nenápadně ukázal u pasu zastrčenou pistoli.

  Příště raději vyrazím vstříc paprskům k vodě, než se dvě hodiny koupat v bezmoci na hřišti Slavie Malešice.