Na čekané

Dnes nastal den D. V devět hodin ráno jsem se měl hlásit na příjmu v Nemocnici pod Petřínem. Jak je mým zažitým zvykem, nechal jsem balení věcí a vypisování vstupních dokumentů až na ráno a zpříjemnil si jimi snídani. Ale do nemocnice jsem dorazil s pětiminutovým předstihem. Protože jsem měl dle pokynů lékaře přijít v devět hodin na příjem, minul jsem u vchodu recepci a šel podle ukazatelů k příjimací kanceláři, kde mne po zaklepání vyvedli z omylu a se štosem vstupních dokumentů poslali zpátky na recepci. Do fronty mezi dalších patnáct lidí.

U okýnka převzala starší paní štos dokumentů a jala se je opisovat. Ano, v roce 2019 je začala opisovat a ptát se na jméno mého praktického lékaře, které zářilo ve druhém řádku prvního papíru, na který hleděl její zrak. Začínal jsem chápat, že to tady nebude jednoduchý. Když mě nečekaně neposlala na pokoj, ale čekat zpět mezi ostatní, začínal se mi zvedat tlak. A to mi ho po chvilce měli měřit.

Po patnácti minutách čekání, kdy dovnitř vstoupil rusky mluvící kurýr, introvertní student s babičkou, pár důchodců, čerstvě vdaná zhruba pětatřicetiletá milfka, vysoký hubený středoškolák a paní se zlomenou nohou, jejíž příčinu jsem si během čekání vyslechl, mne vyvovala zdravotní sestra ve věku babičky s náplastí na tváři, pod níž se skrývala asi bradavice a jistě dva chlupy. Vešel jsem do chodby a na jejím konci mne usadila. Připadal jsem si jako na návštěvě uklízečky v přízemí paneláku vedle koutu s košťaty a čisticími prostředky. A přímo tam mi začala měřit tlak a kontrolovat vstupní dokumenty. Vcelku oprávněně mne podezřívala, že jsem je vyplnil během čekání na chodbě. Když jsem jí opáčil, že jsem si vyplňováním zpříjemnil snídání, ani nehnula bradavicí.

Tlak jsem měl v pořádku. Co nebylo v pořádku, že mne poslala zpět na chodbu s tím, že mne ještě vyšetří jiný doktor a k němu mne prý zavolá jiná sestra. Začal jsem pochybovat o smyslu českého zdravotnictví a správnosti tlakoměru, podle kterého ten můj byl naprosto, opakuji naprosto v pořádku. Usedl jsem již potřetí na své vysezené místo v čekárně mezi kolegy a dal se s čekající čerstvě vdanou milfkou do řeči.

Dozvěděl jsem se, že tu byla na příjmu už minulý týden, ale poslali ji domů, protože onemocněl personál. Ale že čekací doba se oproti té z minulého týdne nezměnila a že ještě tak půlhodinu čekat budeme, načež jsem začal stopovat 30 minut. Což jí vykouzlilo úsměv na rtu. Hezky voněla.

Po dvaadvaceti minutách z plánovaných třiceti mne vyzvala jiná sestra ke vstupu do ordinace doktora, který mne měl před příjmem vyšetřit. V ordinaci nikde žádný háček na kabát, pozdrav od pana doktora jsem taky nezaznamenal, vyzvání k usazení se na židli vedle jeho stolu taky ne. Ale když se mne začal ptát na navlas stejné otázky, které jsem ráno u snídaně kroužkoval odpověďmi ANO/NE, jímal mě pocit, že české zdravotnictví je v bezvědomí. Už třicet let.

Předal jsem dokumenty, jejichž vyplňování bylo zjevně k ničemu, té starší paní u okénka recepce a ta mě na oplátku poslala o dvě patra výš ubytovat se na chirurgii. Na chodbě tu čekali známé tváře, které jsem míjel v čekárně na recepci a jejichž jména už mi nepřišla tak neznámá. Neznámé mi nemělo být ani to čekání, protože z kanceláře sester vystoupila sestra S. M. Boromejka a oznámila, že dnes propouští mnoho pacientů a že než převléknou postele, chvilku to potrvá. Mezitím se z čekárny na chirurgii došourali další známé tváře a mezi nimi i čerstvě vdaná milfka. Přivítali jsme se všeříkajícím pohledem. Pak chodbou projela metr a půl vysoká žena s těžko odhadovatelným věkem a výrazem Downova syndromu. Během tlačení prázdného vozíku vykřikovala: „pozor na nohy, nemám na to řidičák“. Při kombinaci padesát let starého vybavení, depresivního interiéru a mátožných sester Boromejek jsem si začal připadat, že jsem tam omylem. Jako Aňa Geislerová v Requiem pro panenku.

Po celkových dvou hodinách čekání na chodbě chirurgie jsme dočkali příjmu na pokoje, dá-li se tomu tak říkat. Být v okně mříže, myslel bych si, že jsem ve vazební věznici. Na pokoj 204 mi byli přiděleni sousedé Egem a Rejč, dvojník herce, který hrál v Mlčení jehňátek úchylného vraha mladých korpulentních dívek. Při rozdělování postelí jsem ukázal vlídnou tvář a nabídl oběma starším pánům možnost vybrat si postel u televize, čehož hbitě využil Egem s vysvětlením, že je na televizi závislý. Což se brzy potvrdilo.

Nemocniční strava je velký strašák a téma, kterému se každý směje, než přijde čas jeho oběda ve špitále. Oslizlé nádobí a tácy zažily víc mrtvých než česká patologie 20. století. Jídelní lístek čítající jídlo, o kterém by vězni z Osvětimi prohlásili, že to „snad vařil Babica“. Po polívce bez chuti jsem se vydal krokem mlsného kocoura se vztyčeným ocasem do místní kantýny, kde jsem popustil uzdu chuťovým pohárkům a přinesl si plátek sekané, řízek, větrník a drobenkový koláč. Jedno se musí uznat, a to že i v těch nemocničních kantýnách se čas zastavil. Ale to v tomto případě vůbec není na škodu, protože lidové ceny za obří porce jsou snad to jediné, co bych v českých nemocničních zařízeních neměnil.

Po návratu z kantýny držel pevně v rukou pan Egem ovladač a bylo na první pohled zřejmé, že k jeho spokojenosti moc nechybí, i když ho zítra čekala operace hemeroidů. Z klidu ho nevyrušilo ani to, že slibovaná návštěva anestologa, jak profesi anesteziologa říkal Rejč, stále nepřicházela. Pacienti nemocnic jsou odsouzeni k čekání bez informace, jak dlouho to čekání může trvat. Takže se třeba mezitím může změnit vláda, rozlít Vltava v Lahovicích a zase vrátit do koryta nebo mi sama od sebe zmizet pupeční kýla. Ale anesteziolog stále nikde. Přišel až poté, co jsme si to s kolegy na pokoji rozdali v AZ kvízu, zkoukli zprávy, Lásku z pasáže a v ní tři sady reklam. Mezitím dorazila sestřička a s ní klepala na dveře blízká budoucnost, která se měla brzo stát tíživou přítomností a které jsem se obával. Ta budoucnost se jmenovala čípek a já se s ní měl brzy osobně seznámit, aniž bych k tomu dostal pár rad. Naivně jsem se sestry zeptal, jestli to mám spolknout a zapít, ale rychle mou lest prokoukla a se slovy: „zastrčit do konečníku“ odešla. A s ní odešla i má naděje na udržení si mužské důstojnosti. O hledání informaci, jak hluboko se má čípek v jaké poloze zasouvat,  se nebudu dlouze rozepisovat. Efekt to nemělo žádný a kdyby mi sestra předepsala osm krušovických půllitrů, cíl vyprázdnit střeva by to jistě splnilo spolehlivěji.

Ráno jsem měl jít na to. Respektive jet na sál.

V šest mě vzbudil zdravotní bratr měřením teploty přístrojem, který mohl klidně být laserovou pistolí ze Star Wars. Naměřil mi lehce zvýšenou teplotu, což nás znepokojilo oba.  To by totiž znamenalo, že operace nebude a že si tohle čekací martyrium v zařízení netknutém zubem času budu muset zopakovat. A že jsem se s čípkem seznamoval nadarmo.

Ještěže měl po ruce starý dobrý teploměr. Po včerejší zkušenosti s čípkem jsem se ho poněkud nejistě zeptal, kam si ten teploměr mám zasunout, ale naštěstí zněla odpověď tak, jak jsem ji znal. Kdyby zdravotní bratr věděl, že než vstoupil do našeho pokoje 204, že jsem spal na břiše s čelem položeným na pravé ruce, pochopil by, z čeho vyplývá ta zvýšená teplota. Starý dobrý teploměr nejdřív ukázal 35.4 a pak se umoudřil na 36.6. Operace se neruší.

A pak už to šlo kvapíkem. Operaci provádějící doktor s příjmením nejoblíbenějšího českého prezidenta mne přišel pozdravit a já mu v šoku z jeho příchodu zapomněl podat ruku. Ne že bych se blížící operace bál natolik, že bych byl duchem mimo. Jenže před jeho příchodem odstartovalo třetí kolo Australian Open mezi Petrou Kvitovou a Belindou Benčič. A když běží sport, nevnímám okolí, i kdyby mne měli řezat skalpelem bez umrtvení.

Z fanatického sledování monitoru mne vytrhl až sanitář, který mi přišel zkontrolovat pupík. Místo, odkud mi měl operatér laparoskopicky vyjmout kýlu. Místo, které musí být před operací oholeno jako nohy ženy, která jde na první rande. Z puberty mi v hlavě utkvěl vybájený příběh kamaráda, jehož měla před operací slepého střeva oholit sestřička a holení se zvrhlo v nezapomenutelný orální sex, jak mi to nejmenovaný pohádkář doslovně popsal. Z erotické představy jsem se probudil v nevábné místnosti s lehátkem, kam mne zarostlý sanitář položil, vyzval mne ke stažení toho nejspodnějšího dílu oblečení a vzal do ruky jednorázovou žiletku. A začal mi holit břicho.

Dokážete si představit, o čem nezávazně konverzovat se sanitářem holícím vaše břicho? Napadne vás mu činnost pochválit slovy: „vy už jste to někdy dělal, že jo?“, nebo budete mlčky čekat, že konverzaci začne on. Přeci jen má v ruce žiletku a dávat mu netaktické otázky by nebylo bezpečné. Rozhodně by měl mít v konverzaci možnost výkopu. A tak se i stalo. Jeden z nejfalešnějších rozhovorů mého života se týkal jeho kolegů, kteří na rozdíl od něj neradi holí pacienty a že kolegové na rozdíl od něj neumí připravit sál před operací. Pitoresknost situace navíc ještě dokresloval závan cigaret z jeho úst, který jsem přestal cítit, když mi začal holit Venušin pahorek. Skončil jsem holý jako slepice před vložením do vařícího hrnce. A to mě za chvíli měli vložit na sál a naporcovat.

Tentýž sanitář pro mne pak přijel s prázdným pojízdným lehátkem, naložil mě a jelo se. Připadal jsem si jako brambory, vajíčka, jogurty, šunka a sýr s francouzskou bagetou ve slevě na dně nákupního vozíku cestou k pokladně. Zaparkoval mě na chodbě mezi dvěma sály čelem ke dveřím, nad kterými visely ručičkové hodiny ukazující pár minut po čtvrt na jedenáct. Na obou sálech se ještě operovalo, takže mi sanitář naznačil, že se zahájení mé operace zdrží. Pak ho jedna ze zdravotních sester zaúkolovala a odešel. Zřejmě rozvíjet lazebnický talent na chlupatějším pacientovi. Pak ke mně přistoupila přirozeně krásná anestezioložka a kanylou mi do žíly vlila chutný opiát, který začal pomalu účinkovat. Pozoroval jsem starou a odporně hráškovou dlažbu a cítil, jak se má duše začíná vzdalovat mému tělu, které na tvrdém lehátku našlo ideální polohu ke spánku.