Proč rezignoval Michal Bílek

Trenér Michal Bílek v televizním rozhovoru po včerejším zápase v Itálii uvedl, že nabídne svazu rezignaci, čímž udělal radost deseti milionům fanoušků v České Republice. Jeho trenérská anabáze přesně kopírovala jeho osobnost, kdy platí heslo „mít koule neznamená nosit varlata“. Při nástupu ke kormidlu lodivoda mu bylo nespornou výhodou, že nastupoval po neoblíbeném Radovi, který s takřka stejným kádrem zostudil kredit fotbalové reprezentace v kvalifikaci o MS 2010 a začal padat světovým žebříčkem. Leč Michal Bílek svým bezkrevným vykonáváním své funkce dosáhl nejhlubšího dna.

Zmlsaná česká fotbalová veřejnost, zhýčkaná atraktivním pojetím hry, dopadala z vavřínu zpátky na zem. Doba chronologicky kopírovala dopad ekonomické krize a úpadek českého hokeje. Fanoušci, naštvaní v osobním životě, nenalézali radost ani ve výkonech naší fotbalové reprezentace. Končila nejlepší fotbalová generace, kterou jsme kdy měli. Každý z těchto hráčů byl stabilním členem základní sestavy ve svých mateřských klubech, na reprezentační sraz jezdili pozitivně naladění. Nikdo si tenkrát neuvědomil, že za nimi se prohlubuje mezera, která se naplno projeví, až Nedvěd, Poborský, Galásek a Koller skončí s kariérou. Mezera, ve které se nevyvíjel fotbalový talent hráčů, kteří marně čekali na příležitost. Nedbali jsme hrozby, že budeme muset obměnit kompletní tým, což se nevyhne počátečním neúspěchům. Na úspěchu hráčů, kteří nastartovali kariéru jako bezejmenní v Anglii 96, se vezl i tehdejší uznávaný kouč Karel Bruckner. Přiznejme si konečně, že měl štěstí na kvalitní fotbalisty ve svém týmu a to, že tým byl dlouho spolu. Byl však dost zkušený na to, aby uměl v průběhu hry zareagovat na nepříznivý vývoj hry a dokázal s národním týmem cizelersky vypilovat standartní situace.

Systém hry české fotbalové reprezentace byl od nepaměti založen na vysokém útočníkovi, na kterého směřovali dlouhé balony, když jsme nedokázali soupeře přehrát v záložní řadě. Byl to systém kopírovaný ze Sparty od dob Vratislava Lokvence. Po konci kariéry Jana Kollera zbyl v útoku typově zcela odlišný útočník, Milan Baroš. Bylo na Petru Radovi a Michalu Bílkovi, aby změnili styl hry a uzpůsobili ho jeho rychlostním schopnostem brejkového hráče. Místo toho z Milana Baroše udělali další posuvný stožár, čímž jej odradili a ještě proti němu poštvali novináře a fanouškovskou obec. Reprezentace v žebříčku padala na úroveň hladovějících afrických států a hra samotná se z útočných manévrů změnila na sterilní nudnou kopanou bez pohybu, za kterou je zodpovědný trenér. Tím byl do včerejška Michal Bílek.

Na obranu Michala Bílka je zprvu nutné říci, že nikdy neměl k dispozici hráče jako jeho předchůdci, tudíž se nedalo čekat, že předvedená hra pod jeho vedením diváky oslní. Kádr měl sotva průměrný a výkony jeho týmu stály a padaly na křehkém Rosickém, poslední pamětníkovi výkonů z Portugalska 2004. Tým si bez něj nedokázal poradit a navíc si nevěřil. V tom případě je tu ale trenér, který musí přestavět systém hry. Jenže holohlavý kouč tři roky posílal do zápasu tým ve stejném rozestavení s utopeným Barošem na hrotu s minimální podporou záložní řady. Lpěl na hráčích, kteří byli viditelně z formy a nenastupovali ve svých mateřských klubech. Nedokázal impotentní systém hry změnit, nedokázal komunikovat s médii a jen opakoval alibistické fráze. Z 42 zápasů pod jeho vedením jsme šestnáctkrát nevstřelili branku a fanouškům docházela trpělivost.

Michal Bílek měl bohužel pro fanoušky jednu neocenitelnou vlastnost. Nikdy nenechal dohrát labutí píseň. Měl-li nůž na krku s tím, že pokud nezvládne uspět v příštím zápase, u týmu jako trenér končí, situaci pokaždé zvládl a tým důležitý zápas vyhrál. Reprezentace takto postoupila v kvalifikace do baráže i z baráže, postoupila ze základní skupiny mistrovství Evropy v Polsku a zvládla i zápas v Arménii. Za to vše by měl Michal Bílek poděkovat nadanému herci, Janu Rezkovi, a hlavně Viktorii Plzeň. Ta se v dobách reprezentační sterility rozehrála k současným výkonům a do základní jedenáctky nominovala Pilaře, zmiňovaného atleta Rezka, tehdy ještě platného Jiráčka a zelenáče Daridu. Delší dobu Bílkovi trvalo začlenění Limberského.Vzestup fotbalové Plzně tak paradoxně nejvíce pomohl bezradnému kouči národního týmu, který využil formy plzeňské Viktorie, a postoupil s týmem na polské Euro, kde jeden povedený zápas v nejhorší skupině prodloužil Bílkovi smlouvu pro další kvalifikaci o mistrovství světa pořádané příští rok v Brazílii.

Trápení s nekoukatelnou hrou pod neschopným trenérem však pokračovalo. Za své čtyřleté působení na pozici hlavního trenéra nedokázal týmu vtisknout výrazný herní systém, z hráčů nedokázal dostat maximum. Nezaujal jedinou nacvičenou standartní situací, která dnes rozhoduje vyrovnané zápasy. V médiích se spoléhal na uhlazenější vystupování Petra Čecha, který od doby, co nosí helmu, ztratil jistotu při sbírání centrů. Neporadil si s rychlou přechodovou fází v případě absence Rosického. Do nominace a základní sestavy upřednostňoval stálé stejné hráče, ač měli mizernou formu. Sám se na trenérské kormidlo reprezentace dostal díky známostem a nižším požadavkům na plat.

Jenže kým ho nahradit? Pozice trenéra je u nás nezáviděníhodná. Jsme národ, který při vítězství oslavuje hráče a po prohře podřezává trenéra. Trénovat klub a reprezentační výběr je diametrálně odlišné, navíc většina skloňovaných jmen konečně dostala prostor pracovat v klubu koncepčně, což začíná nést ovoce. Jsou tu volní trenéři, které připomínají trosky v klubu, který svým působením zdevastovali. A zahraniční trenér se svými asistenty je jednak finančně nákladný, jednak nebude chtít vést tým bez končícího Rosického, a pokud bude svaz pod vedením Pelty, nikdy mu nebude pozice kouče národního týmu ani nabídnuta.